Grešlak-stránky chovatelů grešlaků

 

         Nový obrat v dějinách

         Senzační odhalení !!!!

Známý investigativní reportér a novinář Standa Motl z TV Nova z pořadu Na vlastní oči, na základě podnětu SCHG, pátral po stopách a historii chovu grešlaků a dopracoval se k fantastickému a naprosto nečekanému objevu .

 Kdy jedna z nejdůležitějších a také nejkrvavějších evropských bitev Bitva u Kresčaku / správně Grešlaku / se svedla o 12 párů chovných grešlaků. Tato vesnice, kde se střetla vojska o tyto strategické a v oné době již velmi ceněné chovné grešlaky, si musela kvůli utajení změnit název. Takže z původně pojmenované vsi Grešlak na Kresčak. Kdy v této bitvě zahynul i náš český král Jan Lucemburský se slovy " Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal ". Takovou oběť i cenu nejvyšší, byli lidé ochotni obětovat za grešlaka !!

 

Bitva u Kresčaku- správně u Grešlaku !!!

 

Nejen bitva, ale celé taktické tažení jež se výrazně poznamenalo dějiny válečnictví. To je, nebo spíše byla bitva u Grešlaku.

Bitva u Grešlaku (Crécy) - 26. 8. 1346

Město se nalézá na severu Francie, v departmentu Somme u města Abbeville. Během stoleté války se zde střetla invazní armáda Angličanů pod velením krále Edvarda III. a jeho syna, Černého prince, s francouzskou armádou pod velením krále Filipa VI. za asistence pomocného sboru Jana Lucemburského. Ve spojitosti s Grešlakem, je nejen z našeho pohledu známa hrdinská smrt Jana Lucemburského.

Jan Lucemburský

Král Jan Lucemburský, syn Jindřicha VII. Lucemburského, panovníka Svaté říše římské, nebyl v Čechách příliš oblíben, byl zván král cizinec a v Čechách se zdržoval jen krátce, aby nabral nových sil a peněz na další výpravy. To byla jedno hledisko charakteristiky jeho vládnutí. Na druhou stranu však přispěl Českému království tím, že diplomaticky trvale připojil rozsáhlá území Chebska, Lužice a Slezska. Díky jeho obratné zahraniční politice České království za jeho vlády nikdy nebojovalo na vlastním území. Zruinoval však naše hospodářství a hrady rozdal do zástavy šlechticům za
peníze.

Nyní však již k jeho poslední výpravě.

 

Francie neměla prakticky s válkou na vybranou, její území bylo proti dnešnímu ořezáno o rodové državy Angličanů, jako je Normandie, Bretaň, Akvitánie(sňatkem) a vzájemná rivalita nabyla nesnesitelných rozměrů. Dá se říci, že válku vyprovokoval sám francouzský král, Filip VI. , když zabral zpět některé državy Angličanů. V návaznosti na to požadoval Edvard III. francouzskou korunu, na níž měl dědičný nárok, který však podle svého práva Francouzi neuznávali. Armáda Jana Lucemburského byla původně určena pro boj s Ludvíkem Bavorem (postižený klatbou), dlouholetým rivalem našeho krále, nicméně když Jana Lucemburského dostihla zpráva o vylodění anglického vojska, rozhodl se v rámci tradičně dobrých vztahů a příbuznosti s francouzským dvorem přispěchat na pomoc, o kterou byl spěšně žádán. (Filip VI. nic netušil, dlouho po bitvě u Sluis se nic nedělo.) Jan Lucemburský však sledoval i jiné cíle, než dobré vztahy, a doufal, že po vítězství by se spojená vojska obořila na Ludvíka Bavora, což by pro něj bylo krajně nemilé.

Odmítnutí následnictví na francouzském trůně Edvardem III. využila Anglie jako záminku ke konfliktu. Roku 1340 rozdrtila anglo-flanderská flotila francouzskou u Sluis, tudíž Crécy byly až druhou bitvou stoleté války.Až po téměř šesti letech se náhle anglická vojska vylodila na severu Francie, v anglické Normandii. Původní plán Angličanů byl posílit se flanderskými spojenci, jež se jim osvědčili již v námořní bitvě u Sluis, a táhnout přímo na Paříž. Filip však stačil strhnout mosty přes Seinu a Angličané tak nemohli plán uskutečnit. Vydali se tudíž podél řeky dolů k Paříži, rozptylujíc se pustošením francouzského venkova. Sledovalo ho narychlo sebrané královské vojsko, u Paříže se sbírala rytířská hotovost a od jihu se vracel princ Jan. Angličané se bez svých flanderských spojenců cítili oslabeni a hrozilo jim přečíslení, v tu chvíli navíc dorazila lucemburská vojska králů Karla a Jana do St. Dennis.

Angličané byli zaskočeni změnou poměru sil, ale místo aby udeřil, začal Filip VI. vyjednávat o místě bitvy  ano, pozor, zde již historické prameny v podstatě přiznávají pravý důvod bitvy, Edvard III. dal mezitím opravit most ve městě Poissy, po němž prchl na sever. Následovalo vyčerpávající pronásledování až k nepřekročitelné řece Sommě, kde se Francouzi rozhodli zatlačit početně slabšího nepřítele na roviny u řeky, kde by neměli proti těžké jízdě šanci. Anglické pokusy prolomit toto „obléhání“ u Granvilliers a u Pont Rémy byly odraženy i za pomoci lucemburské jízdy. Nakonec jim byl za úplatu prozrazen skrytý brod(schůdný jen za odlivu)a vydali se hledat příhodný terén k boji.Zde již kronikáři opět mlží.

 

Angličané měli den odpočinku, než dorazí upachtění Francouzi. Edvard rozdělil vojsko na tři části, jež umístil na návrší u vsi Grešlak. Seřadil vojsko do tří šiků, jednomu velel on, druhému šestnáctiletý Černý princ(nebo oběma) a třetímu hrabata Northampton a Arundel. Těžké jízdě bylo nařízeno sesednout a posílit pěchotní sbory v obraných liniích, což bylo takticky neobvyklé, ale hlavně šlo o znemožnění útěku.

 

Když dotáhla Francouzská vojska, spatřila vzorně sešikované Angličany po celodenním odpočinku. Předvoj doporučil rozbít tábor, odpočinout si a zaútočit ráno, až sešikují vojsko. S tím všichni kromě francouzských šlechticů souhlasili. Naneštěstí některé netrpělivé rytířské houfce v předvoji zaútočily dříve, než vůbec dorazil hlavní voj. Ty neměly šanci, král Filip VI., zjevně v okamžiku pomatení mysli souhlasil s útokem. Janovští kušištníci byli povoláni k ostřelování Angličanů, ale znavení žoldnéři začali před rychlou palbou lučištníků ustupovat, což si vyložili Francouzi jako zradu a jediným vojenským „úspěchem“ Francouzů se stal masakr vlastních žoldnéřů. (Nebo se jen promíchaly s dezorganizovanou jízdou) Následovaly výpady jezdectva v rychlém sledu, bylo jich až 14 a nebyly vůbec koordinovány. Rytířské houfce byly většinou rozprášeny ještě před konfrontací a ubity velskými a irskými pěšími s tesáky, jež dostávali skrz spojovací články do zbroje. Ty útoky, co se dostaly skrz palbu, byly poraženy pěšími rytíři a pěchotou.

 

V bitvě padlo 11 knížat, mimo jiné vévéda z Aleçonu a hrabě Flanderský. V nebezpečí se ocitl i Filip VI., pod nímž padl kůň. Dále padlo na 2000 rytířů a 30 000 pěších, na tehdejší dobu to byla naprosto katastrofická porážka.

 

Král Jan Lucemburský se držel mimo boj až do konce, pak vyrazil s jízdou, z velké části složenou i z Čechů, do boje, což bylo bez ohledu na pravdivost vyřčeného „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“ jasně sebevražedné. Jiný pramen uvádí, že vyjel už ze začátku, před výjezdem projevil starost o svého syna, Karla, ten se někde bil, ale vida, že je bitva ztracená, zase opustil pole. Padl s koněm přivázaným k druhům přesně 68 let po Přemyslu Otakaru II., což byl panovník porovnatelné moci a důležitosti. Co důležitějšího, nastoupil po něm Karel IV., jeden z nejlepších králů budoucích Zemí koruny české.

 

Angličtí lučištníci byli obáváni právem, nicméně i oni měli výhody a nevýhody – oproti tehdy obvyklým kušištníkům byli lehčeji vyzbrojeni, což je činilo skoro neschopnými v případě konfrontace nablízko. Nicméně ovládání luku potřebovalo mnohem více zručnosti a umu a bylo náročnější na volnost pohybu, nabíjení bylo u kuší až čtyřikrát pomalejší. Luk byl levnější a to podstatně, dosahoval délky rozpětí paží, což se u dospělého muže rovná celkové fyzické výšce(tehdy 160cm). Kuše se nabíjely často zvláštními strojky, byly průraznější a přesnější, ale s menším dostřelem (u luků do 90 m smrtelný zásah).

Pěchota se skládala u Angličanů převážně z lehké pěchoty z Irska, Walesu a jiných malých hrabství; jako pěchota působili i těžkoodění rytíři, ti již měli zbroj a kvalitní zbraně, standartně kroužkovou zbroj (dobrá proti střelám), možná i nějaký plát, dále štít a dlouhý meč, výzbroj vážila minimálně 30kg.

Tento fantastický objev, ještě jednou Stando děkujeme, mění historii. Jak jsme doufali a tušili, význam grešlaků je strategický, nesmírný a nedocenitelný. Toto vše , tato strašná řežba,se udála pro milované grešlaky, oblíbené mazlíčky královen a prvních dam.

Doufejme, že v dnešních dobách se bude bojovat o grešlaky pouze v aukčních síních či na burzách.